Chování

Jak na konverzaci ve společnosti


Dneska se zaměříme na to, jak ve společnosti správně komunikovat. Není totiž důležité jen to, jak vypadáme či jak se chováme, ale i to, jak vlastně komunikujeme. Řeč a komunikace nám umožňuje navazovat a udržovat dobré styky s lidmi v kolektivech všeho druhu. Ať už ve škole, v práci nebo rodině. Na nutnost konverzace narazíme vždycky.

Správná komunikace záleží na mnoha faktorech. Začneme nejdříve zvolením správného tématu. Nejlépe zvolené téma je takové, které je zajímavé, pozoruhodné a především všem známé, aby se k němu kdokoliv mohl vyjádřit. Určitě se vyhýbáme námětům trapným, nepříjemným a konfliktním (např. náboženství, politika aj.)

Důležité také je, abychom nemluvili pouze sami, ale i naslouchali druhým. Přeci jen monology jsou vhodnější u blahopřání či přípitku.

kom2

Následuje samotný přednes informací. Abychom neunavovali společnost, je důležité zvolit správnou hlasitost hlasu dle prostředí, tak aby nás nikdo jiný neslyšel a zároveň ostatní nebyli rušeni. V průběhu konverzace měníme tempo řeči. Měli bychom zvolnit nebo zrychlit tempo kdykoliv cítíme, že nás posluchač přestává vnímat.

Hovor neprolínáme nadbytečnými slovíčky či nevhodnými poznámkami (jako, asi, no, nějak, jo, eeeh). Zvláště toho posledního slovíčka se člověk zbavuje velmi těžko. Pokud nějaké z těchto slov řečník používá často, posluchačům se začne velmi obtížně poslouchat téma a začnou se zaměřovat právě na toto slovo (spousta lidí má v oblibě počítat, kolikrát ho řečník použije).

Při rozhovoru mluvíme srdečně, pokud možno s úsměvem. Pokládáme otázky a také na otázky odpovídáme, nejlépe ne jednoslovně, ale celými větami. Snažíme se, aby rozhovor nevypadal jako výslech. Posluchači, ke kterému právě mluvíme, se díváme do očí. Pokud je společnost početnější, tak se nedíváme pouze na jednoho posluchače, ale postupně koukáme na všechny, ke kterým mluvíme. Samotný rozhovor nezneužíváme k prozkoumání tělesných proporcí společníků.

kom3

Opakem mluvení není naslouchání. Opak mluvení je čekání na to, až se dostanu ke slovu. – Frank Lebowitz

Ke komunikaci pochopitelně patří i gestikulace. Gestikulujeme tak, abychom podpořili vnímání našich slov a ne abychom vypadali, jako kdybychom zaháněli hmyz. Zároveň ale gestikulaci nevynecháváme, protože gesta rukou a pohyby těla zvyšují pozornost posluchačů.

Pokud se snažíme připojit k debatě, tak nikdy neskáčeme do řeči tomu, kdo zrovna mluví. Počkáme dokud nedopovídá, a poté navážeme konverzaci.

Pokud si myslíte, že nejste nejlepší řečníci, tak se nebojte. Umění konverzovat se zlepšuje během života, jak už pomocí tréninku tak pomocí samovolně nabytých zkušeností.

 

 

Mohlo by se Vám také líbit

Žádné komentáře

Odpovědět