
V některých kulturách říct „ne“ je velmi nezdvořilé. Na druhou stranu ten kdo žije ve střední Evropě a neumí říkat „ne“ se brzy dostane do nesnází.
V našich podmínkách je „ano“ závazné. Jakmile váš nadřízený, rodina či přátelé budou vědět, že neumíte říci „ne“, tak toho začnou pomalu zneužívat a budou vám dávat čím dál více nepříjemnější úkoly, protože budou vědět, že nikoho nezklamete. Je pravda, že lidé, kteří říkají pouze „ano“, jsou mnohem oblíbenější, ale nikdo je nerespektuje.
Známe mnoho důvodů, proč se snažíme vyhnout přímému „ne“:
- Strach z odmítnutí
- Strach, že někomu ublížíme
- Strach z napětí a konfliktů
Naše obavy mají podstatně odůvodnění. „Ne“ upozorňuje na odpor nebo nesouhlas. Jelikož se ale nedá komunikovat bez rozdílnosti názorů, tak záleží jak toto „ne“ je řečeno. Proto se snažte vždycky říkat „ne“ bez udání důvodu, pokud nemáte pádné odůvodnění, ale zároveň říkejte, jak vás to hodně mrzí. Je to z důvodu, že osoba, které to říkáte, si může myslet, že se akorát vymlouváte či vám uvěří, ale následně se může ukázat, že jste jim lhali. Např. „Já musím hrozně uklízet, a proto ti nemůžu pomoci.“ A o 15 minut později se potkáte v kině. Tímto okamžitě ztrácíte důvěru jiných lidí.
Jak ale správě říci nesouhlas? Jednou z nejlepších možnosti je říci omluvu, ale zároveň použít protinávrh. Např. „Je mi líto, ale tento víkend nemůžu. Ale měl bych čas další víkend. Co ty na to?“
Tímto se nejen vyhnete rozzlobení protějšku, ale také docílíte toho, co jste sami chtěli.
Důležitá rada na závěr. Nikdy neříkejte “možná“, „uvidíme“ nebo „zavolej mi ještě jednou v pátek“, jestliže jste si již teď jisti, že nakonec řeknete „ne“. Protože tímto ublížíte důvěře, kterou máte s protějškem asi ze všeho nejvíce.
Na toto téma bych doporučil knížku: „Naučte se říkat ne“. Autor: Jacque Marson