Průkopníkem pánských módních blogů v Česku je Víťa z Czech Fashionisto’s Diary. Sledovat jej už můžete pěknou řádku let, jaký je on sám „pod pokličkou“? O tom si můžete přečíst v našem rozhovoru!
Zdravím Víťo, spousta našich čtenářů tě pod přezdívkou Czech Fashionisto dobře zná, mohl by ses tedy představit těm, co tě neznají?
Ahoj, Adame. Mám dvacet sedm let a už nějakou řádku let píšu blog o módě. Neživím se tím, dělám jej a vždycky jsem dělal proto, že mě baví móda či spíše styl a hezké věci, dobré jídlo a pití, …
Já osobně tě sleduji třetím rokem, svůj blog Czech Fashionisto’s Diary však píšeš už od roku 2010. Pamatuješ si, proč sis tento blog vlastně založil?
To, že mě tak dlouho sleduješ, mě těší 🙂 Chodil jsem na střední školu v Rakousku a tehdy jsem psal blog o tom, jaké to je žít a chodit do školy v zahraničí, prostě o běžném životě. Pak jsem ale čím dál tím víc psal o oblečení. Tehdy se hodně nosil skejťácký a hip-hoperský styl, široké plandavé džíny pod zadkem a indie boys, takoví předchůdci hipsterů, střídali emaře.
Mně se ale líbily košile, úzké kravaty, saka, propínací svetry a i když to dnes možná zní zvláštně, tehdy jsem v tom působil jako exot, protože většina nosila džíny a mikiny, a řetězce nebyly plné takového oblečení a vůbec u nás nebyla dostupná spousta dnes běžných věcí a chyběly informace. Tak jsem začal sdílet svoje fotky a psát, kde se dá takové oblečení koupit, či o nových trendech.
Jakými změnami sis za ta léta prošel?
Na začátku jsem v oblékání hodně experimentoval. Možná proto, že jsme na střední škole museli nosit školní uniformy: byly retro – v tom špatném slova smyslu – džíny a příšerné mikiny a polo trička, nesměli jsme nosit ani žádné výrazné doplňky. Myslím, že jsem byl průkopník skinny jeans u nás, protože než je všichni začali nosit a než je u nás Háemko jako první začalo prodávat, asi dva roky se mi smáli, že to vypadá blbě. A dnes je nosí všichni.
Jak bys popsal svůj současný styl oblékání?
Mám rád to, čemu se asi říká anglický styl: tvíd, bundy Barbour, trench coaty, pérka a bekovky, a protože bývám často na venkově, unosím je tam. Jsem v tom tak trochu konservativní a voskovanou bundu ve městě nenosím nikdy, tvídové sako jen málokdy. Mám rád staré doby a jimi se inspiruji, ale s ohledem na to, že v Praze, hlavním městě trekového oblečení, to nesmím přehánět, protože nestojím o nechtěnou pozornost. Nechci vypadat jako attention whores na Pitti Uomo.
Ve městě obvykle nosím blazer, džíny nebo chinos, tričko nebo košili a polobotky nebo tenisky. Záleží na tom, co mám v plánu a podle potřeby přidávám kravatu nebo motýlka a podobně, outfit oživuji doplky. Vždycky si říkám, že bych měl být oblečený tak, abych se nemusel stydět jít do nějakého hezkého podniku. I když s tímto si dnes stejně většina lidí hlavu neláme. Rád nosím klasické věci s extravagantními kousky nebo elegantní věci s obyčejnými, mám rád starožitné doplňky, ale do hospody si vezmu džínovou bundu a tričko.
A jaký je nejoblíbenější kousek tvého šatníku?
Nejraději mám smoking. Mám jich asi osm, protože často a rád nakupuji v sekáčích, odkud jich mám polovinu. Sice jej nenosím často, protože buďto není příležitost, nebo jdu do společnosti, u které vím, že bude oblečena uvolněněji. Je to však nejlepší věc, jakou si muž může obléct. Za prvé, vypadá v něm skvěle, za druhé, smoking jako dress code je tak přesně dán, že tam není možnost něco pokazit. Takže jej zvládne každý, kdo je schopen si koupit padnoucí oblečení a umí číst.
Jinak miluji kožešiny a minulou zimu se mi konečně podařilo sehnat štólu z polární lišky, po které jsem dlouho toužil. Nedávno se ke mně dostal kožich, o kterém jsem přesvědčen, že je z pravého leoparda. Abych uklidnil sluníčkáře a milovníky zvířat: nosím jen vintage kožešiny ze druhé ruky. Bylo by přece škoda, nechat je sežrat moly, když mohou ještě posloužit, ne?
Co ti dalo blogování do života?
Kromě výhod jako různých dárků v podobě oblečení, kosmetiky či pozvánek na různé super akce jsem rád, že jsem díky blogu poznal spoustu zajímavých lidí a nových přítel, se kterými jsme si opravdu blízcí a už se nesetkáváme ani kvůli spolupráci s nějakou značkou, ale proto, že se rádi vidíme.
Poznávají tě lidé na ulici?
Občas ano. Většinou mě jen pozdraví, ale kdysi jsem v přeplněné tramvaji potkal nějakou puberťačku, která se rozklepala, když mě uviděla a přes celou tramvaj vyhrkla: „ty jsi ten slavný bloger!“ V tu chvíli se na mě všichni otočili a začali nás sledovat a poslouchat. Já nemám rád veřejné scény, takže jsem se ji snažil taktně umlčet. Dokonce jsem ji našel na internetu – také měla blog (tehdy jej měla každá puberťačka) – a naše setkání tam ve dvou příspěvcích barvitě líčila, asi byla moje velká fanynka. Když jsem na tvoji otázku pro jeden magazín odpověděl stejně, asi se poznala, a svůj příspěvek o mně smazala. Nakonec mi jí bylo líto. Ale taková pozornost mě tehdy zaskočila.
A jednou jsem byl před Vánoci s mamkou na venkově v supermarketu pro pár drobností a nějaká žena tam ke mně přistoupila a řekla: „Dobrý den, Víťo, já sleduji, co o vás ti haters všude píšou, nic si z nich nedělejte, máte krásný blog. Veselé Vánoce!“, a odešla. To bylo milé :).
Jak vypadá tvůj běžný den?
Ráno s nechutí vstanu a pak se snažím co nejdříve opustit byt, abych nepřišel pozdě do práce – asi jako každý jiný. A to se snažím skloubit s blogováním. Po večerech píšu, ve volných chvílích fotím, a během dne sdílím fotky a články na Facebooku a Instagramu. Zní to jednoduše a spousta lidí si myslí, že blogování je jednoduché a občas závidí, když od nějaké značky něco dostanu, ale ono to zabírá docela dost času, pokud přitom pracujete na plný úvazek a blog máte jen jako koníček. Ale baví mě to, tak v tom stále pokračuji.
U nás na webu řešíme kromě módy také chování, jak podle tebe vypadá dnešní „gentleman“?
Výraz „gentleman“ je kvůli PR a marketingu kdejakého obchodu, který prodává kapesníčky do kapsy saka nebo štětky na holení tak degradován, že už se mi hnusí. Také jsem o tomto tématu psal na blogu. Jako gentleman je dnes vnímán pomalu každý, kdo má na sobě rámové polobotky, dokáže vést dlouhé rozhovory na téma jejich leštění a okázale opovrhuje těmi, kteří mají konfekční sako s funkčními knoflíky na manžetě.
Já mám to štěstí, že mě rodiče vychovali ke slušnému chování a nejvíce se mi líbí definice gentlemana od Oscara Wilda, který řekl, že „Gentleman je člověk, který nikdy neraní city druhého neúmyslně.“ Tím jsem se řídil ještě před tím, než jsem tento citát znal. Podle mě stačí, když se budete chovat slušně a taktně. Přitom si spousta lidí myslí, že pravidla etikety a slušného chování jsou přežitek nebo náleží jen snobům, ale ta pravidla jsou tady od toho, aby ulehčovala soužití a je jen škoda, že se jimi lidé neřídí. Pak potkáte někoho, kdo je záměrně ignoruje a nevíte, jak se k němu chovat, protože dělá vše proto, aby vyčníval. Pokud chcete porušovat pravidla, musíte je napřed znát.
Jaké je podle tebe největší faux paus?
Nedodržování předepsaného oděvu, dress codu. Nikdy bych si nedovolil přijít na nějakou akci nevhodně oblečený. Je to ten nejlepší způsob jak dát najevo opovržení a lhostejnost vůči hostiteli. Bohužel v našich podmínkách je to velice časté. V Národním divadle a v Opeře se vždycky těším, až konečně zhasnou a já se nebudu muset dívat na tu maškarádu. Rozdíl mezi oblečením na doma, do školy, na ven a na neděli jsem chápal už jako malé dítě. A nenávidím, když se někdo neumí chovat u stolu. Převrhnout skleničku – to se podaří každému. Ale umět ji držet, utřít si ústa, než se napijete, nedávat lokty na stůl, neopírat se jako někde v pajzlu, nemluvit s plnou pusou… Dříve jsem si naivně myslel, že to patří k základům slušnosti.
Naopak, jaké kvality si na druhých nejvíce ceníš?
Když člověk slušně jedná s ostatními a chová se taktně. Všímejte si, jak se lidé chovají k ostatním, zvláště pak k těm cizím nebo „níže postaveným“. Tam se pozná charakter člověka. Ani to, bohužel, nepatří k běžným věcem.
A pár rychlých otázek na konec: Modrý oblek či šedý?
Modrý.
Dvouřadý či jednořadý?
Dvouřadý.
Boty hnědé či černé?
Hnědé.
Motýlek nebo kravata?
Kravata.
Kapesníček nebo ozdoba do klopy?
Brož!
Mockrát děkuji za rozhovor. Chtěl bys něco vzkázat našim fanouškům?
Také děkuji a snad bych přeneseně vzkázal jen to, co jsem nedávno zahlédl v katalogu obchodu Knize: Abyste získali vlastní styl, musíte se nadnést nad módu.