Máme tady další část neverbální komunikace. Opět tu zveřejním něco málo z „teorie“, a v dalším díle si již názorně ukážeme jednotlivé gesta a jejich významy.
V minulém díle jsme si probrali mimiku a pohledy očí. V dnešním díle nám tedy zbývá gestikulace, postoj těla, vzdálenost od druhých a vzájemné doteky.
Gestikulace
Gestikulace je nejčastějším a nejznámějším projevem neverbální komunikace. Používá se jako doprovod k naší mluvené řeči. S její pomocí můžeme vyjadřovat naše emoce (ať už jde o dobrou či špatnou náladu), vlastnosti, tvary či místa a další. Při rozhovoru s lidmi se to s gestikulací snažíme nepřehánět, to by mohlo vypadat velmi nevyrovnaně. Na druhou stranu bychom ale také neměli stát s rukama podél těla, to může vyjadřovat nudu, strach anebo prostě to, že jste bez emocí. Existuje také pravidlo, že čím je člověk starší nebo čím má člověk vyšší postavení, tak používá méně gest. (u starších lidí je také gestikulace hůře rozeznatelná). Rád bych zde popsal všechny možné gesta, ale to bychom tu byli asi až do rána. Proto zmíním jen pár méně známých:
Například při komunikaci s pracovními partnery, které se snažíme o něčem přesvědčit nebo získat si jejich důvěru, se doporučuje mít otevřené dlaně směrem vzhůru (ne je mít zaťatý v pěst atd.). Dlaň směrem vzhůru totiž poukazuje na otevřenost člověka, symbolizuje prosbu či laskavost.
Také vám rodiče vždycky říkali ať na nikoho neukazujete prstem? I to patří do gestikulace. Důvod proč na nikoho neukazujeme prstem je zřejmý. Natažený prst ukazující na někoho se považuje za velmi agresivní gesto, protože doslova vypichujeme jednotlivce z davu. Samotnému jedinci to pak není příjemné a pravděpodobně ho znervózníme či vystresujeme. Uznejte sami, když na vás naposled někdo ukazoval prstem, mysleli jste si, že vás pomlouvají nebo chválí?
Myslím, že mnoho z nás se také setkalo s případem, kdy si někdo při rozhovoru hraje s náramkem, prstenem či řetízkem. S tímto gestem se nejčastěji setkáváme u nepříjemných rozhovorů. Znamená to, že uvádíme druhou osobu do rozpaků (nebo ona nás), anebo také odstup k té osobě.
Postoj těla
Postoj těla je také velmi důležitý, protože poukazuje na naše vnitřní rozpoložení. Stejně jako u gestikulace tu máme postoj otevřený, který využíváme, když chceme vypadat sebejistě nebo uváženě. Vyznačuje se především klidnými pohyby, vzpřímeným držením těla, a také zklidněnou gestikulací.
Naproti tomu zde máme uzavřený postoj. Ten se vyznačuje především skloněnou hlavou, shrbenými zády, či vytváření bariér. Bariérami máme na mysli, zakrýváním se např. za řečnickým pultem, kusem papíru atd., nebo částí těla např. překřížený nohy nebo ruce.
Vzdálenost mezi lidmi
Vzdálenost od druhých, neboli proxemika, je pojem, který zavedl americký antropolog Edward T. Hall v roce 1966. Každý z nás zná určitě případy, kdy se k vám někdo přiblížil do intimní zóny tak, že vám to nebylo příjemné. Tímto „problémem“ se právě proxemika zabývá. Podle ní existují jisté vzdálenosti, podle kterých si různé lidi pouštíme k sobě. Začneme tedy tou nejbližší. Intimní zóna má vzdálenost do 60 cm komunikujících, do této zóny obvykle vstupuje pouze partner. Osobní zóna představuje vzdálenost od 60 cm do 1,2 m. Zde se nachází kamarádi, či rodina. Společenská zóna se vyznačuje od 1,2 m do 3,6 m pro menši skupinku posluchačů. A nakonec veřejná zóna od 3,6 m do 7,6 m pro lidi, které neznáme. Tyto hodnoty se však můžou lišit podle rysů jednotlivé osobnosti. Například introvert bude mít delší vzdálenosti než-li extrovert.
Vzájemné doteky
Jako poslední bod tu máme vzájemné doteky. Zde především patří podávání rukou. Správně podaná ruka by měla být pevná s dostačujícím stiskem (ne málo, ani ne moc). Dále bychom neměli mít loket napřažený, ale ani v pravém úhlu. Silný stisk, stejně jako podaná ruka dlaní směrem dolů, znamená značnou nadřazenost. Slabý stisk projevuje zase známku malého sebevědomí.
Tip od nás: Jestli chcete působit přívětivěji a zároveň chcete lehce naznačit dominanci, při podání ruky podržte druhou osobu za loket. Tak jako na obrázku výše. Působí to velmi dobře na efekt.
